Uvedu doslovně a obsahově něco z nich. První začíná: Já Jan rytíř ze Střimelic známo činím, že jsem dal správci kaple nacházející se a vystavěné na hradě střimelickém a zasvěcené k chvále P. Marie, půl- osmé kopy a 18 grošů ve vsi Zvánovicích, se všemi požitky vycházejícími z této vsi a pět kop a 20 grošů v Střimelicích přesně ročního platu s vyloučením jakýchkoliv jiných užitků.« Z toho má vydržovat kaplan služebníka svého, jinak dá 2 kopy ke cti kaple. Patronátní právo vyhražuje si rytíř Jan pro sebe a své nástupce. Dále věnoval kaplanovi lán polí v Dědicích, sproštěný desátků, jež však by se musily platit kostelu Sv. Martina ve Střimelicích kdyby pole přešla do rukou světských. Hradní kaplan má sloužiti v hradní kapli mši sv. o všech dnech nedělních a svátečních, v pondělí za zemřelé, v sobotu ke cti P. Marie a také v ostatní dni sám nebo jeho zástupci. Kaplan má však také povinnosti k farnímu chrámu sv. Martina, a to: na den sv. Martina sloužiti ve farním chrámu mši sv. a podle příkazu plebánova i o posvícení. (Přicházelo mnoho lidí, byly proto slouženy dvě mše sv.). Účastnici se musí slavných průvodů totiž na den sv. Martina, o posvícení, na Hromnice, Květnou neděli, obřadů na Velký Pátek a Bílou sobotu, procesí o Vzkříšení, na sv. Marka, Nanebevstoupení Páně, o svátcích svatodušních, o Božím těle a na svátek Nanebevzetí P. M. Zanedbá-li mší sv., dá svíci za groš, za zanedbané procesí svíci za půl groše.

     Druhá listina praví: »Známo budiž všem, že já Jan rytíř a cudař, jak se všeobecně říká, úředník zemský, čili officialis terrae ve Střimelicích, vesnici řečené Dědice, ke cti P. Marie a jejího Početí, na tvrzi své kapli jsem vystavěl a posvětiti dal za souhlasu pana Šimona, plebána kostela sv. Martina ve Střimelicích, jehož jsem farním osadníkem, s tou podmínkou, že řečenému kostelu sv. Martina, samému plebánovi a jeho nástupcům na věčné časy dávám: půldruhého lánu ve vsi Zvánovicích, pod týmž právem, jak jsem sám jej držel, na kterém sedí poddaní lidé, totiž Václav, Hálek a Jan.« Tito poddaní mají platiti nájem (úrok) z polí faráři a případné pokuty. Právo soudní vyhražuje si rytíř pro sebe, rovněž poctu (dárek) k Štědrému dni a berní zemskou či královskou. Plebán zavazuje se, že bude sloužiti mši sv. a konati obřady smuteční za děti Janovy, které v koste1 sv. Martina odpočívají a po nich podaruje chudé. Pečeť na listinu danou na den sv. Havla léta Páně 1382 dali: dárce, Šimon plebán, Bohuněk ze Struhařova, Jan z Nebovid a Štěpán ze Střimelic. Kaplany hradní známe tři: Mikuláše, Šimona a Petra Fraňkova z Jistebnice od r. 1413 do r. 1418. Tehdy Petr řečený Hromada opustil své hradní kaplanství a mnozí myslí, že se přidal k táboritům a že je to známý táborský vůdce Hromádka, který za několik let potom na výpravě s tlupami táborskými u Chotěboře byl zajat a v Chrudimi ještě s dvěma jinými kněžími táborskými upálen. O dalších osudech hradu a rodu pánů ze Střimelic v husitských válkách nevíme nic, hrad byl opuštěn a zboží pánů ze Střimelic dostává se Kostkům z Postupic na Hrádku, od nich pak Valdštejnům na Hrádku, za jejichž vlády bylo v okolí pilně dolováno. Doly však se později nevyplácely, ale pokusy kutací nepřestaly se opakovati ani v době nedávno minulé. V 15. století a na dále název Dědíce zmizel, zůstaly Střimelice dolejší a pak v 16. století začíná se říkati Hrádecké Střimelice oproti Kostelním nebo také Kosteleckým Střimelicím, patřícím panstvím Kostelci n. Č. L. Hrádecké pak předěláno ne správně na Hradové z německého Kammeriburg, doslova Komorní Hrad, česky však se říká Hrádek. Tvrz byla asi r. 1466 spálena Zdeňkem ze Šternberka jako Dubá, Hrádek a Zlenice. Ondřejovský pan farář Růžička zapsal v Pamětní knize II. 114—115 o zříceninách hradu takto: »Pan kanovník Podlaha byl 6. dubna 1907 s fotografem v Ondřejově, aby pro »Soupis památek« ofotografoval sochu Sv. Ondřeje na náměstí. Také jsme byli ten den shlédnouti hradiště v Hrado-Střimelicích, ale tam se stále odvážejí ssutiny, zvlášť kde hodně malty, na pole. R. 1884 byly odebrány okraje ssutin až ke zdím, které tu na jižní straně přes 2 metry nad zemí stálo. Tehdy jsem udělal plánek a vyměřil polohu a sílu zdí a půdorys je následující: (plánek na kreslen) celá délka hradu 57 m, plocha kaple 9 m², síla zdí všude 1,85 m, šířka hradu více než 20 m. Kolem celého hradu je posud široký a dosti hluboký příkop. Na straně severní a jižní byly r. 1884 úplné rozvaliny. Vjezd do hradu byl od východu a hradební kaple byla na jih.«

     Roku 1525 bylo v Hrad. Střimelicích 15 usedlostí a jen jedna poustka. Po třicetileté válce, 11 sousedů (sedláků), 3 chalupníci a jedna chalupa pustá a čtyři pusté zahrady (baráky). Vidno z toho, že obec obstála velmi dobře ve všech válečných nehodách, což snad by šlo vysvětliti tím, že leží stranou a dále tím že povinnosti poddanské, osady v dávných dobách svobodné, nebyly tak zlé jako v jiných poddanských vsích a proto lidé nezbíhali od svých živností, jako se to stávalo jinde, že sedlák, nemoha snésti břemena poddanských povinností, robot a platů, raději ode všeho utekl jinam. Sedláci vůbec konali robotní práce zřídka sami, osobně sedlák nemusel robotovati, povinnost roboty tkvěla na gruntu, ne na osobě. Sedlák posílal také místo sebe na robotu pravidlem čeledína. V Hradových Střimelicích sedláci měli vždy čeledíny, děvečky a podruhy, kteří na robotě za ně pracovali. Hrádecká vrchnost byla bohata a neutiskovala poddaných, jak činila šlechta chudší. Vrchnost provádějící moc správní, berní a soudní svými úředníky, byla přísná, neméně přísné jsou dnes státní úřady a trestají přestupníky pokutami, exekucemi a vězením. — Do roku 1848 užívalo se tělesných trestů, bití, vsazení do klády. Lehkomyslné ženy sázeny na dřevěného osla s ostrým hřbetem. Ukazují jej dosud na Hrádku. Osel podle starých názorů byl znakem nestydatosti. Svárlivé ženy a klepny bývaly vsazeny do trdlice, nebo z trestu musily snísti tři lžíce kolomaze. Trestáno bylo lání, hromování a rvačky. To trestal už jen rychtář s konšely. Ti měli pečovati o mravní a duševní blaho poddaných, na př. jak praví jedna instrukce; »aby poddaní Pána Boha se báli, přikázání svatá jeho plníce, v den sváteční krčmování aby nechali.« »Ne abyšte, vejdúc do krčmy tam se užrali, po tom co psi za vlasy se smejkali, neb jinak prali, nebo tancovali a hráli.« Vrchnost na Hrádku od 16. stol. sídlila zřídka. Správu panství vedl hejtman (později vrchní, direktor, ředitel), purkrabí, jemu pomáhali obroční, důchodní, kontribuční a sirotčí, pojezdný, poklasný a šafáři. V lese fořštmistr, fořt, polesný, hajný a myslivec. Od dob Josefa II. vedl soudnictví na panství justiciár, odborně vzdělaný právník. Dříve docházelo často k přehmatům. Na Hrádku scházeli se obyčejně v sobotu rychtáři ze vsí. Hejtman je vyslýchal, co se přihodilo. Dával jim příkazy, to byl úřední den. Kromě toho jednou za rok byl výroční soud, kde se soudily spory nevyřízené rychtáři a konšely, hlavně věci týkající se pozemkového majetku. V církevním příslušenství mají Hradové Střimelice stejné dějiny jako Kostelní Střimelice, kam kdysi farou patřívaly. Na hřbitově u kostela sv. Martina více než šest století se pochovávali osadníci hradostřimeličtí až do r. 1933. — Nesmíme v této stati zapomenouti na slavného rodáka Leopolda Žaldu. Narodil se 7. října 1753 v Hradových Střimelicích, kde jeho otec Josef Žalda byl kameníkem. Studoval v klášteře sázavském, pak u Jezuitů v Praze, filosofii na universitě, na kněze vysvěcen byl r. 1780. Vstoupil do kláštera emauzského a stal se r. 1804 opatem. Byl to muž neobyčejně nadaný, výtečný hudebník, znamenitý kazatel Zasloužil se o klášter emauzský pěstěním kázně, v stavitelství v hudbě a zpěvu. Zemřel r. 1819.

     Po zrušení roboty r. 1848 bylo podle »Soupisů« (farní archiv) z r. 1851 v Hrad. Střimelících 367 lidí v 54 domech. Jako sedláci se uvádějí: Urban 1., Heřman 5., Horák 7., Urban 8., Urban 14., představený, Heřman 17., Křivánek 33., Jelínek 34. Tedy 8 sedláků. Za sedláka podle tehdejších a starších názorů pokládán byl ten kdo měl lán pozemků (asi 60 korců) a měl pár koní a pár volů. Na č. 22., uvádí se Vávra jako polosedlák. rovněž č. 21., Heřman s menší výměrou, a pak řada chalupníků s pozemky od 8 do 30 strychů, jsou to: Vykoukal 2., Strejček 3., Urban 9., Urban 12., Bareš 16., Urban 25., Strnad 28., Soustružník 29. Pak následují domkáři. Název ten vznikl překladem z německého Häusler. Staří říkali zahradník, zahrada, později barák, baráčník. Domkářů bylo 7, měli baráček vystavěný na obecním nebo na panském s kouskem pole a zahrádky. — Řemeslníci jsou tito: tkalci: Sadílek 27., Kargr 49., Zyka 52., Vilím 47., Horák 44. a 47., tesař: Háček 32., kovář: Kocábek 35., švec: Horák 43., krejčí: Krutský 48., Novák 54., zedník: Růžička 53., všichni ve svém domku. Šenkýř: Urban v č. 38., s chotí a 5 dětmi z druhého manželství, syn ženatý s 6 dětmi, děvečka a čeleď 16 lidí v jediném čísle. Ostatní lidé žijí v podruží a pomáhají při práci sedlákům. Učitel, starý Císař v č, 46., a místoučitel Počepický František. Od r. 1848 přistěhovalo se mnoho nových lidí do vsi, čísel domů přibývá, ale obyvatelstva ubývá. Jednotřídní škola, kde svědomitě působí t.č. p. Fr. Kulhánek, správce školy a nadporučík v z., má 37 žáků, kdysi mívala i 90. Pod vedením mladého starosty p. Heřmana obec prospívá, upravena byla náves, založen nákladný nový hřbitov při silnici ondřejovské r. 1933.